Irsko a Wales 2007
Odlet 3.7.2007 úterý
NottinghamNa Ruzyň jsme přijeli výjimečně s dostatečným předstihem. Se ségrou nás vez
nás táta a v Jablonci jsme nabrali ještě Martinu s Alešem. Po
chvíli zevlování jsme se úspěšně shledali s Lukášem a Eliškou,
který přijeli busem. V odbavovacím prostoru jsem potkal Lucy, bejvalou
spolužečku z gymplu. S kámošema čekala na last minute, ale
vypadalo to, že nebudou mít moc štěstí.
Po odbavení a úspěšném
projití všech kontrol jsme nastoupili do malýho letadla nízkonákladový
společnosti a nabrali kurz směr Nottingham. Let proběhl bez
větších problémů a za chvíli jsme přistáli na letišti East Midlands.
Náš „autobus s křídlama“
Tady jsme měli
6 hodin čas, na cestu do poměrně vzdálenýho a údajně nezajímavýho
města to bylo celkem málo, tak jsme v odbavovací hale rozložili
cikánský ležení a aspoň na chvíli usnuli. Kromě spánku jsme si za dozoru
ozbrojených složek se samopaly krátili čas hraním prasátek (společenská
hra, něco jako kostky). Konečně sme prošli check-inem a po celkem
úspěšném souboji v tlačenici jsme získali i slušný sedadla. Do
Dublinu jsme přiletěli v noci, takže jsme přespali v letištní
hale.
Dublin 4.7.2007 středa
Noc na letišti
Po napůl probdělé noci, způsobené neuvěřitelně pisklavým hlasem
upozorňujícím nás každých 10 minut abychom si hlídali svá zavazadla,
jsme se vydali vstříc hlavnímu městu Irska. Po prohledání všch
Zapadlý Youth Hostel
přistavených letištních autobusů jsme konečně našli zastávku normální
MHD a dojeli na O'Connel street. Busy tady maj stejný
a podobně narvaný jako v Londýně, akorát žlutý. Eliša napoprvé
našla zapadlej Youth Hostel (jako jediná z nás tu už byla, tak nám
dělal průvodkyni). Ubytovali jsme se, nechali tam věci a šli do města.
Nějakou dobu jsme bloumali po městě, koupili bomby k plynovejm
vařičům a nějaký „TESCO shity“ – nejlevnější jídlo,
který se tady dá sehnat.
Oxegen 5.7.2007 čtvrtek
Ráno jsme se u koně = socha O'Connela (žádje kůň tam ale neni)
sešli s druhou skupinou, která přiletěla o den dýl. Po
skupinkách jsme MHD dojeli na kruhák „Red Cow“, okdud jsme po
dvojicích stopovali do Naas a dál na místo konání Oxegenu nedaleko Punchestownu, asi 30 km
od kraje Dublinu. Stopoval sem s Maceškou, do Naas sme dojeli za chvíli,
v Naas nás ale chytil déšť. Když na chvíli přestalo, začli sme zase
stopovat, vzal nás borec do Blessingtonu, kde jsme potkali ségru
s Martinkou, bohužel jsme po chvíli zjistili, že jsme totálně
Topmodelky by mohly závidět
v řiti a že musíme zpátky. Nejdřív stopovali holky, po půl hodině
je vzal nějakej tirák. Nás za dalších 20 minut vzala paní se synem,
kterej se taky chystal na Oxegen, ale na rozdíl od nás né pracovat. Do
areálu nás v klidu pustili a dokonce sme našli i stáje.
Přihlásili sme se, nafasofali slušivý oranžový vestičky a visačky,
vybrali si čistou stáj a udělali z ní pokoj, obývák i jídelnu
na dalších deset dní. Jediný co nám trochu vadilo byl vypínač zářivky,
kterej byl společný pro všechny stáje a vypínali ho podle momentální
nálady. Oxegen je největší irskej hudební festival, trvá dva dny –
sobota a něděle, ale lidi se začínaj sjíždět už v pátek.
80000 lidí, asi půlka tam spala, přez 10000 stanů,
2000 sekuriťáků, 200 policajtů a 6 stagí, prostě šílený.
Kapely sem letos
moc neznal, ale loni to bylo lepší, to sem tam
ale bohužel nebyl.
Carparky 6.7.2007 pátek
Ráno byl nesmyslně v 6 budíček, tak jsme eště na půl hodiny
usli a v 7 si došli pro snídani. První pracovní partu jsme jaksi
nestihli, takže sme vyrazili až v půl dvanáctý. Rozdělili nás tak
různě, šli sme sbírat odpadky do Carparků, kam začali najíždět lidi.
Jedinej Pulitr to vyhrál, šel pomáhat do kuchyně. Byl jsem v partě
s Alešem a Lukášem, když jsme se blížili k parku, už zdálky
byl slyšet dav, když jsme ho konečně uviděli, celkem nás to zaskočilo,
byl teprv pátek, začínalo se hrát až v sobotu a takovýhle vstupů tam
bylo asi 7… dav netrpělivě čekal, až je pustí dovnitř. Každej
návštěvník musel projít pečlivou kontrolou, dovnitř se nesměly nosit
žádný skleněné lahve, nože, vařiče a další potencionálně
nebezpečné věci. Celej den sme procházeli carparkem a sbírali odpadky,
mezitim do vedlejšího pytle plný piva a cidery v devět večer sme
si došli na večeři a pak makali až do 11. Práce by to nebyla tak hrozná,
kdyby celej den střídavě nepršelo a my neměli už po deseti minutách
mokrý boty. V celý oblasti pršelo už čtrnáct dní, takže celá
louka, na který se carpark rozkládal, byla značně podmáčená a po projetí
několika aut rozbahněná. Na konci dne bylo
v nejfrekventovanějších místech 30 cm bahna a po traktorech,
který tahalay zapadlý auta, i půlmetrový koleje. Lidi v davu si
krátili dlouhou chvíli pitím nejrůznějších alkoholických nápojů,
takže odpoledne už měli někteří problémy udržet se na nohách.
Kuchyň 7.7.2007 sobota
Ve stájích se moc neuklízelo
Pulitr měl trochu protekci, protože si ho hlavní šéfka pamatoval už
minulejch let (byl tady potřetí), byl u ní dobře zapsanej spolu se
všema čechama, protože zbytek osazenstva tvořily především poláci,
který zrovna pracovní morálkoku neoplývaly. Všichni jsme se teda jako
pomocná síla dostali do kuchyně, která vařila pro dělníky na fesťáku a
různý papaláše, hasiče, záchranáře a podobný. Já s Alešem,
ségrou a Martinkou sme myli nádobí v horní kuchyni pro horních
10 000. První oběd byl kritickej, než sme přišli na nějakej systém,
tak nám to moc nešlo a furt za náma lítaly, že nemaj velký talíře a
nože, když skončily obědy, tak to byl až do večeře klid, nemšli jsme moc
co dělat. Oproti sbírání odpadků v dešti naprostá pohoda. Navíc
jsme se výborně najedli, kámoš prohlásil:„Odedneška se
přežírám jen jednou denně, od oběda do večeře.“ Večer sme se šli
podívat na koncert, kam sme měli volnej vstup. Nějak mě to moc neuchvátilo,
bylo tam šíleně moc lidí a kapely sem většinou neznal.
Hlavním tahákem sobotního večera byly Muse, do tý doby sem je neznal, koncert
mě neuchvátil, ale od tý doby si je občas poslechu. Naproto mě ale vadily
ty tisíce lidí pod pódiem, zlatá Keltská.
8.7.2007 neděle
Stáje
Na pokusy o vzbuzení jsme nereagovaly a v přiměřený čas
vyrazili do kuchyňe, abychom stihli uklidit po snídani. Večer jsme se šli
podívat do areálu po nějakejch holinkách. Boty sme si obalili pytlema na
odpadky jak správný socky zoufalý a vyrazlili, pod stagema vřude tak
20 cm bahna, kousku trávy aby člově pohledal, prostě humus. Nějaký
sme přinesli, ale moc jich nebylo. Na koncert už jsme ani nešli.
9.7.2007 pondělí
Opět kuchyň, ale tentokrát se vařilo jen pro lidi, co sklízeli stage a areál, takže sme se rozdělili na skupiny, někdo šel ráno, my až odpoledne, zato až do půlnoci. Dopoledne sme šli pro další holiny, autobusy odvázely lidi z campsitů a ty tam nechávali spoustu holin, takže sme jich měli dost pro všechny.
Car parky10.7.2007 úterý
Pro nás nezvyklý budíček v 7. Po snídani nás všechny nahnali čistit car parky, úžasná práce.
Parkovišť bylo po okolních loukách mrtě. Za celej den jsme je všechny
museli vyčistit, protože netrpěliví farmáři na nich už chtěli
pást… Takže oranžový vestičky, rádoby nepromokavý oblečky,
přinesený holiny, černej pytel a můžeme vyrazit.
Trestná výprava
Po práci sme chtěli jít do campsitů, odkud už všichni lidi odjeli a
všechno co tam zůstalo bylo určený k likvidaci. Zastavili nás ale
sekuriťáci, že tam prej nesmíme, sice nám nedokázali vysvětlit proč, ale
dobře, no. Pak za náma přijed chlap od firmy, u který sme dělali, že
v devět večer securiťáci končej, že nás pak už nikdo nebude
buzerovat. Tak sme se vrátili v devět.Bylo to něco šílenýho, přez
Místní patoky
10000 stanů, většina lidí tam nechala stan s veškerym vybavením
–karimatky, spacáky, židličky, kufry, batohy a mrtě plechovek,
většina stanů byla ale totálně promočená od deště, kterej celej víkend
těšil návštěvníky fesťáku.
Přitáhli sme si několik letištních kufrů s plechovkama piv a ciderů, našli trochu drobnejch, někdo si přines karimatky, protože s tim už počítali a žádný si nebryli. Loni dokonce někdo jel i bez stanů a doplnil si výbavu z místních zásob.
Campsity11.7.2007 středa
Část kamarádů odjela do Turles uklízet po dostihách, takže jsme na
Oxegenu zůstali z naší party jen 3. Poprvý se šlo čistit campisty.
Už cestou to bylo šílený, campsity byly na dostihovym závodišišti, na
cestách byly poležený hliníkový koberce, kde ale nebyly, tak byly od
traktorů vyježděný skoro metrový koleje, mezi stanama bylo taky šíleně
bahna, do toho eště každou chvíli pršelo. Stany a všechno v nich byly
totálně namočený a těžký, ve většíně byl malej rybníček a všechno
už začínalo smrdět. Denní nápní bylo tahání stanů na hromady a
sbírání odpadků tak, aby zůstala jen čistá louka. Pod hudbou z MP3
jsem slyšel jen „Come on lets“, „Let's go“,
„Keep the line!“ a podobný hlášky „vizourů“ = lidi
z uklízecí firmy, který nás hnali do práce.
12.7.čtvrtek – 13.7.2007 pátek
Porád to samý, takovejhle humus tady prej nikdo z „vizourů“ nepamatuje, bahno, kam oko pohlédne.
Většina ostatních dělníků byly poláci, takže naprosto šílený, byli
najatý přez nějakou agenturu, který dávali skoro půlku platu, ale pořád
Všichni jsme toho měli dost
se jim to vyplatilo. Anglicky z nich umělo jen pár, takže se
„vizouři“ naučili pár polskejch frází, aby jim rozuměli, moc
pracovat se jim nechtělo a když jim někdo nadával, hráli hrozný debili,
nakonec si „vizouři“ vzali mezi sebe i několik poláků,
který uměli dobře anglicky, aby taky řvali na svý lidi.
Na konci dne se většina lidí z naší party rozhodla, že už toho maj plný zuby, že jedem pryč, původně se mělo pracovat jen do pátku, ale současnym tempem to vypadalo spíš tak do pondělka. Pak přišel Pulitr s další protekční prací – příprava a úklid po koncertu Barbary Streisand nedaleko Dublinu, že to bude dlouhý, ale je to před nějakym zámkem, takže tam nebude žádný bahno a odpadků jen minimum. Tak sme se nechali ukecat.
Barbara Streisand14.7.2007 sobota
Asi v půl sedmý jsme odjížděli ze stájí a po chvíli bloudění nás dovezli na místo koncertu. Holky šly lepit čísla na sedačky a nás si vzali na starosti dva maníci – hotovej Pat a Mat, šli jsme dělat cesty z plastovejch podlážek, aby se nezničil anglickej trávník před zámkem. Ze začátku to bylo v pohodě, ani nám moc nevadilo, že ty podlážky sou dost těžký, žili sme v tom, že doděláme jen dvě přístupový cesty a bude konec… bohužel sme museli vyskládávat prostranství před stánkama s občerstvením, všechno nás bolelo, byly sme utahaný a měli sme zničený ruce, protože nám dali jen rukavice na mytí hajzlíků a ty zas**** podložky byly těžký jako kráva a měly ostrý hrany… to bylo teprv půl sedmý večer.
Po zmatkách s číslam sedaček, který způsobily naprosto vymletý polky se začali lidi usazovat, chudáci, některý měli koupený lístky na sedačky, který neexistovaly. V půl devátý začala Barbara zpívat, tak nás poslal udržovat pořádek na hajzlíkách, naštěstí sem byl u těch víc zastrčenejch, takže tam nebylo tolik lidí.
O pauze se na záchodky nahrnulo snad všech 20000 lidí co tam bylo… nějakej anglickej gentleman nás seřval za to, že sme nezabránili ženskejm chodit na pánský záchodky, jak jim v tom máme zabránit, když na záchod stály asi 10 min frontu a pánský byly skoro volný, navíc některý už notně poznamený alkoholem? Fronta ženskejch se teda přesunula i před pánský záchodky, ještě že pisoáry byly oddělený.
Když už Barbara přidávala poslední písničky, sme si všichni přáli:„Ať už ta slepice sklapne a vypadne.“ Sklapla asi v jedenáct, hodinu trvalo než odešli lidi a další asi hodinu jsme se eště pokoušeli skládat sedačky, ale už jsme únavou skoro neviděli, tak nás odvezli zpátky do stájí, kam sme se dostali asi ve dvě ráno.
Válení15.7.2007 neděle
Pohoda po práci
Ráno jsme popřáli Pulitrovejm hodně sil a rozloučili se s nima, odcházeli do práce. My nikam nepospíchali, stáje se vyprázdnily a my se pomaloučky
balili k odchodu. Otestovali jsme všechny druhy piv, který sme nasbírali,
abychom zjistili, který je nejlepší, narovnali do batohů tolik plešek kolik
se dalo unýst a eště o kousek víc, uklidili stáje a asi ve dvě
odpoledne vyrazili na stopa. Já sem se s batohem ani nemoh zvednout, moje
spolustopařka Maceška mi musela pomáhat. Došli jsme něco přez míli na
hlavní silnici, odkud se začlo stopovat, jenže nás bylo 8 a stopovali
sme po dvojicí, takže to vypadalo tak na půl roku… bylo to jen asi dvě
Naše parta (bez Pulitrovejch)
a půl míle, tak sme šli s Maceškou pěšky. Batoh nevydržel 20kg
věcí + dalších 20 piv navíc a praskla přeska, v Naas mi už
málem praskyly i záda. Nakoupili jsme „TESCO shity“, nějaký
maso a vyrazili hledat místo na spaní. Zakempily jsme za plotem golfovýho
hřiště. Nejdřív sem se snažil protestovat proti rozdělávání grilu
takhle na volno jen za kopečkem od civilizace, ale byl sem v menšině.
Kuřata sice nebyly moc propečený, ale byly výborný.
Dublin16.7.2007 pondělí
Nikomu se nechtělo vstávat, takže jsme se vykopali asi v poledne. Na místo, kde se dalo stopovat jsme se dostali asi ve dvě. Začlo trochu pršet, takže jsme se skovali v kině, nakonec jsme se ale celkem rychle dostali do Dublinu. Nás hodili dokonce až do centra. Tady sme skočili do internetový kavárny, pro TESCO shity a koupit dřevěný uhlí do grilu. Po dlouhym hledání Martinka konečně objevila místo, odkud měl je bus do Přístavu. „Jo, super, jede to za 5 minut… sakra, mě vlastně dou ty hodinky o deset minut pozdějc.“ Řidič jinýho busu nám potvrdil, že do přístavu to je pěknej kus a tim směrem zrovna nic nejede. „Hmm, pěkný, máme na to asi hodinu a je to asi 3,5 míle, to stihnem. Celou dobu sme šli dost svižně… "Za 5 minut to jede, už nám chtěli zavřít kancelář,“ volal na nás kamarád, kterej nám běžel naproti… stihli sme to, loď měla díky nám pár minutek spoždění, ale to se ztratí v davu.
Wales17.7.2007 úterý
Snídaně v Holyhed
Podle tohodle jsme stopovali
Do Holyhed jsme dorazili kolem půlnci. Po
bloudění městem jsem přespali na trávníků před školou, odkud nás ráno
vykázali, že nás přej nesmí vidět ředitelka… Z toho
šílenýho města (překřtěnýho na Holy shit) se dalo dost blbě dostat, nějak se mi nechtělo stopovat na
dálnici, kde nebyl žádnej odstavnej pruh, ale ostatním údajně zastavili za
chvilku. Došli jsme až k nákupní zóně, kde jsme stopovali dost blbě
na výjezdu ze zóny. Asi po hodině, když už sme to chtěli vzdát a
přesunout se na dálnici, nám zastavil starší pán, hrdej Welšan, kterej
sice původně jel jen do půlky cesty do Bangoru, nakonec si ale zajel
20 mil, aby nás hodil až za Bangor naším směrem. Cestou nám ukázal
krásnej most – Menai Bridge a vedle Britania Bridge a vysadil nás na
krásnym odpočívadle, odkud nás asi za 5 minut vzala paní
s mrňavym autem a malym dítětem na přední sedačce. Málem jsme se tam
nevešli, ale hodila nás až před hrad v Caernarfon, kde všichni
ostatní už byly. Odsud jsme stopvali ještě pár mil k jezeru Llyn
Cyvellyn, kousek od vesnice Rhyd-Ddu. U jezera byl kemp, ale
šetřivější část výpravy nás přehlasovala, takže sme spali jako socky
zoufalý asi kilometr za kempem na nepoužívaný cestě, kde sme si
k večeři ugrilovali zbylý maso. Do stanů nás celekem brzo zahnaly
dotěrný štípavý mušky. V noci náš probudil vyděšenej křik
z vedlejšího stanu a Alešovo náměsíčný „pomoc, pomoc“,
jinak se nic zvláštního nestalo.
Snowdon 18.8.2007
Universální Irská, Anglická a Welšská horská krajina.
Rozhodli jsme se další noc strávit v kempu, takže sme tam ráno
nechali věci s Maceškou a Lenkou, kterejm se nikam nechtělo. Dostali za
úkol zaplatit kemp a hlídat tábor, což jim vyhovalo. My jsme vyrazily
vzhůru na Snowdon – nejvyšší hora Walesu. Po silnici jsme došli do
Rhyd-Ddu, což je krásná malinkatá vesnička s úzkokolejnou železnicí
udržovanou jako turistická atrakce. Po nastudování a nafocení mapy jsme
vyrazili vzhůru k vrcholu věčně zahalenému v mlze. Cesta vedla
krásnou Irskou/Skotskou/Waleskou krajinou – louky, ovce, kamenné
zídky a skalnatý vrcholek. Z Rhyd-Ddu nahoru skoro nikdo nechodil, tak
jsme doufali, že budem na vrcholku sami. Až pod hřeben byl krásný výhled
na celou oblast Snowdonia, kousek pod hřebenem nás ale zahalila mlha a na
hřebenu jsme se připojili na pěknou ale na dost frekventovanou pěšinu. Na
vrcholu nás nejdřív překvapila těžká technika stavějící nějakej
barák a hned potom davy lidí. Všichni nějak pospíchali, tekže sem ani
nestih dopít vrcholový pivo a už mi zase utekli. Cestou dolů sme zjistil,
že nahoru vede zubačka, kterou momentálně opravujou a ten barák na vrcholu
je horní stanice. Trochu jsem fotil, takže mi opět utekli. Když sem je
Nával na vrcholu
doháně, přešel sem dost nenápadnou odbočku do našeho údolí, došlo mi
to až asi po kilometru a půl. Odbočka byla neuvěřitelně nenápadná,
kdybych šel po cestě a ne po kolejích, tak jí v tý mlze ani nenajdu,
skoro nikdo po ní nechodil, davy chodili do jinýho údolí.
Ostatní sem dohnal až kousek pod hranicí mraků, kde kde vařili „oběd“. Dál to už cesta vedla opět krásnou krajinou až k jezeru.
Lenka s Maceškou byly dostatečně odpočatý a zařídili všechno potřebný, díky tomu jsme si až do večera užívali pohodlí kempu. S přicházejícím šerem se vrátili i mušky, takže sme šli radši brzo spát.
Aberystwyth 19.8.2007 čtvrtek
Aberstwyth - nejhezčí město, který jsme navštívili
Ráno jsme se pozvolně sbalili a vyrazili stopem na jih. Postupně jsme
chodili stopovat na siličku vedoucí kolem kempu. Já s Maceškou opět
jako poslední… aspoň jsme si pokecali s čechem, kterej tu už asi
měsíc makal v kempu a hospodě. Na silničce skoro nikco nejezdil. Po
hodině nás vzal týpek v dodávce upravený jako bydlik. Byl to
záchranář na Snowdonu a jezdil surfovat na západní pobřeží Irska. Cestou
nabral i ségru s Martinkou a hodil nás až do Penrhyndeudraeth
– vesnice na halvním tahu, kde sme se rozloučili s nim,
přítelkyněj i psem a pokračovali ve stopování. Na pumpě sma dali
přednost holkám, který za 10 min jeli… nás vzal za dalších
10 min borec v náklaďáku, kterej rozvážel koberce.
V Machynlleth vyhodil jeden koberec a pak nás celkem mlčky dovez až do
Aberystwyth, kde vykládal další a my tam měli sraz s ostatníma.
O prsa indiánský bojovnice jsme prohráli se ségrou a Marťou, byly tam
o pár minutek dřív. Mezitím, než přijeli ostatní, jsme si
Ložnice s nejhečím výhledem
v klidu prohlídli pěkný příměstský městečko, krásnou budovu
starý university i zříceninu hradu. Asi za dvě hodiny dorazili Aleš
s Tinou. Když jsme na lavičkách u zříceniny začli vařit
polívku, tak si nás místní domorodec přišel vyfotit… myslel si,že
sme z Polska. Lukáš s Elišou dorazili až když se začínalo
smrákat. Nemoh sem si nechat ujít úžasnej západ slunce a strávil jsem asi 2 hodiny focením. Na spaní sme
našli úžasný přístřeší přímo u zřícenin s výhledem na
moře. Až ráno nás mokrý spacáky upozornily na to, že střecha jaksi moc
netěsní.
20.8.2007 pátek
Welšská pub a Guiness
Pršelo, takže se nám moc nechtělo vylejzat. Asi v poledne jsme se
hnuli z místa, šli sme si nakokupit do supermarketu a pak se postupně
rozešli stopovat na různý komunikace. My jsme došli ke kruháči
u obchoďáku a zastavil nás postarší pán, kterej se, jak sme pochopili
z řeči, bavil s Lukášem. Sám se nabíd, že nás hodí do
Tregarohn. Sice jsme původně chtěli jet jinou cestou, on nás ale
přesvědčil, že to je lepší. Měl starej Land-Rover a jel s náma
ještě hledat ségru s Marťou, že je veme taky. Našli sme je. Zastavil
se s náma v supermarketu, že si musí koupit něco k jídlu.
Dělal na střechách a počasí mu překazilo job. Vyprávěl nám, jak projel
svět za 4 roky se 100$ v kapse, jak byl s timhle autem na
Sibiři, jak ho tam okradli a že dělá na střechách proto, že to je dobře
placený, aby si rychle vydělal na další cestu. Fandil nám, řikal, že
dneska už to je jiný, že ti nikdo nedá práci na potkaní, že s tim je
dycky spousta papírování, což sme mohli potvrdit. Taky neměl rád Poláky,
že mu prej berou práci. Vyhodil nás kosek za městem na příhodnym
odpočívadle, holky jako vždy vzali za chvilku, my sme asi za čtvrt hodky
stopli bus, i když sme v tu dobu nestopovali, pršelo, tak sme se za
1,3Ł svezli do Lampeterm přešli město a na druhym konci stopli auto až do
Brecon, kde sme měli sraz. Vyhráli sme! Sice sme řikali, že chceme vyhodit
u kláštera a chlap trvdil, že to je klášter, ale vypadalo to spíš
jak kostel, tak jsem se vydal hledat klášter. Asi za tři čtvrtě hodky sem
ho našel, když sem se tam s Maceškou, ségrou a Martinkou, který
mezitim dorazili taky ke kostelu, přesunuli, ostatní zrovna dorzaili.
Došli sme si do místní úžasný hospůdky na Guniesse a vyrazli hledat
něco na spaní. Byla už tam, tak sme vyrazili silnící od hospody vedoucí
z města. K našemu údivu jsme došli ke kempu, což nám vůbec
nevadilo a krásně jsme se vyspali.
21.8.2007 sobota
Ráno pršelo, takže sme ani nevylezli ze stanu… s několi krátkými přestávkami jsme v něm zůstali až do dalšího rána.
Cardiff 22.7.2007 neděle
Cardiff
Snažili sme se rychle sbalit, ale jako obvykle nám to moc nešlo.
Došli jsme na druhý konec města, kde jsme začali stopovat. Všichni zmizeli
během pěti minut, jen my s maceškou jsme tam tvrdli 1,5 hodiny.
Každou chvíli pršelo, tak nás to řestalo bavit a šli jsem ještě dál, za
kruháč. Tam stopoval nějakej místní postarší pán, ale během chvilky ho
někdo vzal, nás vzalo hned asi druhý auto – Audi cabriolet
v červený kůži. Řídil ho arab, kterej pracoval v Londýně,
spolujezdec byl Vietnamský nebo podobný asijský student a vzádu narvaný my
dva s báglama na klíně. Cestou zastavili jednou na focení a nokonec
nás hodili až do Cardiffu k Hradu, kam původně vůbec nechtěli.
Eliška s Lukášem už tam byli a
ostatní dorazili cca za půl hodiny. Rozložili sme šílený cikánský
ležení na anglickym trávníčku před hradem, kde sme sušili mokrý věci,
rozdělili se na dvě půlky a vyrazili do města. Město mě mě moc nenadchlo.
Nakoupili jsme a vydali se hledat něco na saní. Po hodinovym pochodu
s báglama a dalším hledání v okolí jsme objevili krásnej,
zapadle parčík mezi obytnou zónou a průmyslovou čtvrtí. Najedli jsme se a
část nás vyrazila do přístavu. Bylo to dost daleko, navíc jsme nevěděli
Noc v Cardiff
přesně kudy, jen přibližnej směr, ale stálo to. Kolem starýho přistavu
vybudovali luxusní obytnou čtvrť, architektura pěkná, ale žít bych tam
nechtěl, na druhou stranu lepší, než jinde ve městě. Do parku jsme se
vrátili až za tmy. Stany stavěli jen Tina s Alešem, my to zkusili na
opět Jacques Chiraca. Bohužel v noci začlo pršet, nechtělo se nám
stavět stany, tak jsme přez sebe jen hodili stanovu plachtu a spali dál.
Ráno se to neukázalo jako dobrej nápad, protže sme měli všechno
mokrý.
Na Londýn! 23.9.2007 pondělí
Welština je krásná
Sbalili jsme se celkem rychle, protože poležení v mokrejch
spacákách bylo nic moc. Šli jsme přez celý město jak trotlové, abychom
našli něco na stopvání směr Londýn. Po dvojicích jsme odházeli na
nájezd rychlostní komunkace. Stopoval jsem se ségrou, protože Maceška
s Martinkou už jeli jiným směrem – do Birminghamu na letadlo.
Když na nás jako na poslední dvojici vyšla řada na rychlostní komunikaci,
stáli jsme tam hodinu a půl a nic. Posunuli jsme se na místo, kde stála
předtim další dvojice a došli nás Martinka s Maceškou, který asi po
pěti minutách jeli, my tam tvrdli další dvě a půl hodiny a nic, jen nás
někdo upozornil, že tohle neni nejlepší místo na stopování… už
nás to nebavilo, tak jsme šli 1,5 km po kraji rychlostní komunikace na
jinej konec města, kde byl nájezd na dálnici. Kde nám asi za 15 minut
zastavil kluk, že jede do Newportu, byli jsme už dost zoufalí, tak sme
i ten kousek brali, hlavně že se pohnem, osudová chyba, ale kdo to moh
tušit. Vysadil nás u kruháku a ukázal nám, kde má údajně jít
stopovat. Došli sme tam – městskej nájezd na dálniční most bez
odstavnýho pruhu, kde jezdlo jedno auto za jedno auto za deset minut. Dálnice
neměle odstavnej pruh, protože hned z mostu vjížděla do tunelu.
Nemělo to cenu, tak jsme si řekli, že přejdem město na druhou stranu za
kopec, tam by to mohlo jít. Chyba lávky, po několikahodinovym putování na
druhou stranu města jsme zjistili, že dálnice u který stojíme neni ta
naše. Sundal jsme batoh a šel najít tu naší. Když jsem ji konečně
našel, chtělo se mi skoro brečet – z tunelu nájezd
víceúrovňovou křižovatku a pak hned na mostp přez řeku poznamenanou
nedávnýma povodněma. Řekli sme si, že to nemá cenu a deme na bus.
S těžkejma báglama jsme se domotali mětem na místo, kde sem si myslel,
podle popisků v bus stop, že by měla bejt bus station, prdlajs. Už jsme
to nevydrželi a MHD dojeli do bus station. Měli jsme asi jediný štěstí za
tenhle pos***** den, za chvíli nám to jelo do Londýna, za 20Ł si každej
koupil lístek a v tu chvíli jsme byly šťastný. Bylo 18:30, možná
jsme mohli skusit ještě stopnou něco zpět do Cardiffu, kam toho jezdilo
o poznání víc, a pak ráno znova do Londýna, ale byli jsme oba
totálně mrtví a navíc bychom z Londýna neviděli už skoro nic.
Wimbledonský park
Na Victoria station jsme dorazili asi v půl jedenáctý. Ostatní už
spali někde ve Wimbledonu. Dostat se tam v tuhle noční noční hodinu,
když jsme oba znali Londýn jen z hodin angličtiny a půldenní zastávky
na cestě do Irska když nám bylo asi 5 a 7 let, ze který sme si
pamatovali maximálně, že tady sou červený autobusy, červený telefonní
budky a muzeum voskovej figurín, jsme si nějak netroufli, tak jsme heldali, kde
složíme hlavu v centru. Předem jsme věděli, že spát v nějakym
parku neni nejlepší nápad, bejvaj za to pokuty v cenách, který jsou
dost mastný i kdyby to bylo v korunách.
Nejdřiv jsme skusili spát v polosedu ve Victoria st. bus departure.
Otamtud nás po nějaký době vykázali, šli jsme teda hledat něco
jinýho… nakonec jsme spali u jakýhosi kostela pod nějakym keřem a
vstávali jsme s prvníma ranníma ptáčatama, aby nás tam nikdo
nenašel.
Londýn 24.9.2007 úterý
Po vyklizení nočních pozic jsme se chvíli poflakovali kolem
Victorie a čekali na ostatní, kteří dorazili kolem půl jedenáctý. Bágly
jsme si nechali v úschovně Victoria Bus station, na
vlakáči by to stálo dvakrát tolik. Za přepážkou byl lehce spomalenej a
línej černoch, kterýmu se podařilo při přenášení otevřít můj bágl,
takže se mu vysypaly moje věci po zemi. To ho evidentě potěšilo natolik,
že ho šoupnul do první volný pozice. Za Ł5.70 jsme si koupili celodenní
jízdenku na metro a bus (off-peak). Prošli a projeli jsme Londýskou klasiku.
Průvodkyni nám dělala Eliška, která tady nějako dobu byla u příbuznejch a chodila do
školy. Tower of Londom mě překvapil, že je tak malej. Tower Bridge krásnej,
pěkný nábřeží Temže, projížďka červenejma busama, svačina u St.
Paul Cathedral, narvaný Traffalgar Square, Big Ben, Westminster Abbey
s výbornou zmrzlinou, Downing street, vyzvednout Aleše u Buckinghamu
a k London Eye. Jelikož nejsem frontovej bojovník jako moje babička, tak
jsem od plánu zaplatit si vstup upustil záhy po tom, co sem viděl ty
šílený davy. Mrzelo mě to, protože bylo krásný počasí a bylo by vidět
hodně daleko, škoda. Pak jsme jen tak bezcílně bloumali ulicema… když
jsme si šli vyzvednou bágly, pán za přepážkou se je chvíli bezvýsledně snažil
najít, nakonec jsem si je musel najít sám, protože černoch
z rána zařadil špatně všechny, ne jen ten můj. Metrem jsme dojeli do
Wimbledonu, nakoupili něco k jídlu a busem dojeli k neudržovanýmu
parku, kde jsme postavili stany. Bylo to na kraji města, skoro nikdo tam
nechodil, tak jsme se pokuty moc nebáli.
Sbohem město nad Temží 25.9.2007 středa
Se vstávání jsme opět moc nepospíchali, nakonec ale vždy poslední Aleš s Tinou začali tlačit na pilu. Přesto, že tam ráno moc lidí nechodilo, přijeli dva zřízenci na „mulikáře“, když zjistili, že se balíme a odkud jsme, tak nebyl žádnej problém a zase odjeli. Ve Wimbledonu jsme se definitvně rozešli. Tina s Alešem jeli do Lutonu, odkud letěli domů. Zbyly jsme teda já se ségrou a Lukáš s Eliškou. Došli jsme si do knihovny na internet, do Pizza Hut, kde jsme se totálně přežrali a pak jsme se chvíli poflakovali. Když uzrál čas, nasedli jsme na vlak a dojeli do Gattwiku, odkud nám to letělo. S Easy Jet jsme naštěstí odletěli s mírným spožděním, protože jsme se pozapomněli v krámě a na terminál jsme dobíhali. Už Bez dalších komplikací jsme doletěli na letiště Miláno – Malpenza. Během letu bylo krásně vidět to, co jsme předtim viděli na satelitních snímcích v knihovně – nad Anglií hnusně a nad Evropou ani mráček.
Pokračování příště.
Fotky jsou Martinky, Aleše a moje, výběr svých nejpovedenějších mám v galerii.
Blog
Překlady
Fotografie
Menu
Měnič stylů
